TAJNÉ HOŘE.*)

V zelený soumrak dumavý

hluboké, tiché doubravy

přicházel panoš bledý;

unyle zíral do mechu

a čelo v hojném povzdechu

ukláněl na kmen šedý.

Co nesměl ani řasy kmit

v komnatě hradní vyzradit,

zde šeptal stinné skrýši:

jak duše toužebná se pne

po skvoucí hvězdě líbezné

ach! v nedostupnou výši.

Zní opět lesem jeho vzdech,

rukama lomí, klesá v mech

a zrývá prsa mladá.

Ach, na věky již pro mne zhas’

andělských zraků čarojas

a noc mi v duši padá!

Mám žíti dál? Nést věčný bol? – –

Hvozd mlčí teskně. Vánkem kol

jen listí padlé chřestí,

a s podálného hradu zní

fanfára lesem svatební

jak hrana lásky, štěstí.