Tak bych si ráda...

Tak bych si ráda někdy zaplakala,

tak z mého srdce stísněného plna;

ba tak v něm víří muka neustálá

jak v bouřném moři vlnu stíhá vlna;

mezi tím lidem tvrdým možno není –

ten panský lid je jako ze kamení

a pošlapav mých citů puky něžné

ještě se směje rozmazlené kněžně.

Mezi tím lidem proto žít kdo chce-li,

musí být jak on – tvrdý, otupělý.

Kdy slza mi chce zradit duši měkou,

mocně ji zdržím silou svojí všekou,

a v srdce mé, to mladé, rozpoupěné,

zpět kameníc mocným se proudem žene –

a kolem něho v chladném, hrdém vzdoru

svou tvrdou klade, zkamenělou koru –

z něj nevyrve-li teď mne ruka vřelá,

brzy jak lid ten budu zkamenělá! –