Tak chodívali spolu den co den

Tak chodívali spolu den co den

buď u jezera nebo v zahradách,

ač stávalo se stále častěji,

že z dusných vůní dole v údolí

se ubírali vzhůru k vrcholům,

kde vítr vál a v rýhách svítil sníh

svou nedotčenou krásou panenskou.

A Jiří byl to, který vymýšlel

vždy nové hry a plány osnoval

v své obraznosti stále vznícené,

by na rtech jejích úsměv vykouzlil.

Buď honili se dole v zahradě

od stromu k stromu jako malé děti,

buď na stráň vyšli, aby trhali

kvetoucí narcissy, jež Tamara

do temných kadeří si vplétala

neb vila ve vínek. Tu poklekl

on před ní jako páže před kněžnou,

políbil roucha lem a v odměnu

jej ověnčila vínkem z narcissů;

neb jindy došli na kraj údolí,

kde starý hustý háj se prostíral,

kam zřídka vnikly slunce paprsky.

Tak temnem šli, dvě děti zbloudilé,

a tulili se k sobě bázlivě,

jak šli by hvozdem tmavým, hlubokým,

šumícím v báchorkách. On napřed šel

a ona za ním jako Anička

na cestě k perníkové chaloupce;

neb jindy večer Jiří vystrojil

gondolu nádhernou, že dogaressa

by neváhala do ní sestoupit,

neb její vnitro celé vyzdobil

brokátem těžkým, zlatem protkaným,

po okraj růžemi ji naplnil

a lampiony celou ověnčil

jak drahokamy, které svítily

tím krásněji, čím víc se stmívalo.

Tak osvětlená stála gondola

u břehu jezera a čekala,

co dole ve vod temných hlubinách

odlesky lampionů rozžatých

se klikatily, chvěly, míhaly

jak vánkem pestré stuhy svítící

zelené, modré, žluté, nachové.

Pak nocí plula světlá gondola

pod nebem hvězdným, spící hladinou,

a zatím on jí ležel u nohou

a na kytaru barkarolu hrál,

co ona s tváří k němu schýlenou,

že takřka rty se dotýkaly rtů,

té hudbě naslouchala unylé...