Tak chvíli zdá se, jak by z duše Tvojí

Tak chvíli zdá se, jak by z duše Tvojí

ten odpor prchal proti mně,

že duše opět nadějí se kojí,

že pochopíme se zas vzájemně.

Tak chvíli zdá se, že by z oka Tvého

ten šlehl starý, vlídný, milý cit,

jak smír a úkoj, zapomnění všeho,

jak slib: my můžem opět šťastní být.

Tak chvíli zdá se – Ale v okamžiku

had starý v srdci spící zasyčí

a z růží touhy mé a snů a díků

jen zbude suché, žluté jehličí.

Jak sama pouta by si připínala

na křídla duše, jež se touží vznést,

jak sama by si víc zas zašlapala,

co slibovalo nový jara květ.

Jak sama pravdu potlačit bys chtěla,

jež dřímá ve hlubině srdce Ti,

mne hodně zkrušit, by má bytost vřelá

musila stydnout šklebu vzápětí.

A jsi přec dobrá! – K čemu také masky,

nač potlačovat v nitru citu hlas?

Já darmo denně píšu Ti zpěv lásky,

by vyzněl nepovšímnut zas a zas.

Já darmo šlapu ulice a schody

a kruším se pro úsměv jediný,

pro paprsk soucitu a paprsk shody;

ó, vystihni mých citů hlubiny!