Tak čist...

Tak čist, jak v první den, kdy duch můj toužit počal,

kdy nic jsem nevěděl, žeť život velký močál,

v němž skáčí bludičky a za sebou nás vábí,

jak v starých pověstech, jež znaly naše báby...

Tak čist, jak nemnohé jen duše v lidských tělech,

jež bílé zůstanou, byť osud v lotrů pelech

je hnusný postavil již na úsvitě žití,

byť kolem slyšely vždy jenom vášní vytí...

Tak čist, jak cítím se, když ruka Tvá v mé dlani

a zrak Tvůj v oku mém zas spočal při shledání,

kdy bílá duše Tvá se k duši mojí shýbá

a dechem andělským mé zvony rozkolíbá...:

Tak čist bych na odchod se vydati chtěl kdysi,

až v smrti vanutí mé zledovatí rysy,

až volná duše má ret zlíbá, navždy zchladlý,

a trosky nechá tu, jež vzletu meze kladly...