TAK DÁVNO!

Tak dávno, tak dávno, tak dávno jsme sví!

Ó, ten čas tak letí a pádí!

My říkali tomu jen přátelství,

a zatím jsme měli se rádi!

Však přátelství nemůže vroucí být tak,

jak cit náš byl silný a vřelý,

a paprsků při něm nemůž’ mít zrak,

co my jsme jich v oku svém měli.

To jako když v loďku dva usednou,

jež tichý jen řeky proud oře,

a nevědí jak, a pojednou

je kolem nich nesmírné moře.

Tak sami, tak sami, tak sami jsou v něm.

Zrak v zraku, a ústa jsou němá.

Ó, viď, že jsi ráda, že daleko zem

a moře to konce že nemá?!