TAK DÁVNO...

To je tak dávno, že si nevzpomínám,

dnes tesknou notou píseň ta mi zvučí,

mé sny a touhy dávno táhly jinam –

přec tklivý nápěv ten mou duši mučí.

A srdce jakby ztišilo se v tluku –

té zašlé vesny tolik je mi líto!

Pojď, příteli, a dej mi svoji ruku,

že nehněvám se, zda Tvá duše ví to?

A trpkosti víc ve stesku mém není,

z nás každý sám jde osamělou poutí,

my s osudem jsme jistě usmířeni,

zda šťasten Jsi? Že nevím, to mne rmoutí!

Hleď, vlídný večer překlenul již duhu

nad pozdním květem zjasněného jitra,

a duše spiaty v čarovném tom kruhu

snad potkají se tady dnes neb zítra.

A jako sestry ruce podají si –

vždyť v životě jsme tolik vytrpěli...

V ten mrtvý stesk se slzy naše mísí,

náš hrob tam leží pustý, osamělý.

Pojď, ruku dej mi, půjdem nočním tichem

tam k tomu rovu pomodlit se tiše –

květ snesem naň a rosu nad kalichem

a hvězdnou krásu širé nebes říše!