TAK DÁVNO JIŽ.

ZAS u potoka žlutě raší jíva,

kde pěšina se vine do dálky,

a v nebes modrojasu skřivan zpívá

a vzduchem voní první fialky.

Vše klidno tak a teskno zas a milo

jak tenkráte, – Ó teď tak tvrdě spíš! –

kdy šli jsme tady, – ach, kdy že to bylo? –

Tak dávno již!

Šla’s mlčky v moje rámě zavěšena,

jen zrak tvůj mluvil, jen tvé ruky stisk;

šla’s, v duši jaro, jarem opojena,

však náhle smutek jara v oči trysk’

ti slzou, – moje pustila jsi rámě. –

A skřivan zpíval. – „Někdy, jestli sám

tu půjdeš jarem, vzpomeneš si na mne?“

– – Dnes vzpomínám.