TAK DÁVNO TOMU...

Tak dávno tomu – ztrácím času pojem –

co uviděl jsem hlučným včelek rojem,

ó Vesno, květem luhu, lesa vůní

a duhou brouka čelo tvoje vzplát’,

a v duši plno neznámého štěstí –

víc dítě – spěl jsem k tajemnému scestí,

ždal, opojné tvé krásy na výsluní

bych mladosť svoji mohl vyjásat’.

Hoj, vyjásat’! A shořet’ v moři žáru

a klesnout’ v náruč sladkých lásky spárů,

vše prožít’, co jenom nám život skytá

a všednosti se rázem zbýti pout;

pel dívčích retů slíbat, v propasť zraků

se sřítit’ bezednou a za soumraku,

když havěť ptačí v hnízdech svých už skryta,

na dívčích ňadrech blahem zahynout’.

Dnes po létech mi v tiché resignaci

již bouře v prsou tolik neburácí,

a taký žár již neplápolá v zraku

jak v mládí mého prvých lásky dnech.

Je těžko žít’, když iluse se shroutí,

když místo v přístav souzeno nám plouti

po moři neznámém na pustém vraku,

a sklamání když řádí v našich snech.