Tak divno...

Tak divno je mi jako poupěti,

než v růži rozpučelo zcela;

jak motýlu než z kukly vyletí

a ponoří v zář křídla stkvělá;

ba jest mi jako bývá ptáčatům,

když křídlo v první let se zvedá;

jak lesu bývá, kdy noc plna dum

mu v duši hvězdnou září shlédá:

co k vodě táhne štíhlých laní řad,

že sotva sehnou květ, tak zticha,

hned nad vlnami začal měsíc plát,

kde sténá rákosí a vzdychá...

Tak je mi bolno a hned sladko zas

v tvém náručí, ó poesie,

kdy prvně noří se v tvůj třpyt a jas

a z číše krásy tvé má duše pije;

ba sotva po těch řádcích zde se mih’

tvůj obraz půvabu a světla,

hle, z kukly těchto veršů nesmělých

má první píseň tiše vzlétla.