TAK HLUBOKO.

Tak hluboko jsem tedy pad’?

se často ptám na dně své propasti,

kol vyje vlk, ten sluje Hlad

a nikde účasti.

Tu nad sebou slýchám neznámý hlas:

Co hluboko, co vysoko zveš?

Ať mračí se Bůh, ať chechtá se Ďas,

ve všem jen sebe nalezneš!

Co hluboko, co vysoko jen?

Svět řekne pád a byl to vzlet,

jen když byl visionů pln sen,

když mohl’s milovat a pět.

A hlasu tomu rozumím.

Ó, plujte oblaky, vysoko!

splynete stejně v šero a dým –

jak rád jsem, že jsem tak hluboko!