TAK, JAK JEST...

ZACHTĚLO se mi procházet světem

tak, jak jest,

horkou přírodou,

ze které trochou vláhy a tepla a světla

vzešel roztoč i člověk a jeho láska, srdce a pěst.

Zachtělo se mi vůně, jež tvrdým nerozkvetla,

krásy a síly, jíž měkkým nedopřáno,

chtěl jsem se létem zpít’,

sval tužit vzpíráním negací,

svou žízeň a touhu utišit na trávě

dne tisícerým ano,

životem předků žít, který mne v krvi ponouká dosud

vrátit se, kam nás nevrací

osud:

myslícím, vroucím zvířetem být,

hořícím létem

obět svou vysoko nad hlavou nésti, zpívati, hřešit a rouhavě

silné ruce

a čisté srdce

v studánku prostoty ponořit.

Abych se posílil, z hluboka vydech’

a abych nemusel mysleti o smutných lidech

v zemi, kde dosud jsou výmluvní kramáři s hlinkou,

abych byl na krátko svěží a jiný,

napsal jsem do ciziny:

Dívenko zlatá, chceš-li, napiš mi taky,

můžeš-li vůbec, a které vyvolíš vlaky.

Nechť skončí začaté století,

nešťastně začaté,

poletí den, noc poletí,

rty přissáté, oči hvězdy, pěsti zaťaté,

sto svazků vzpomínek bude jen zmínkou

o snu, který jsme celý

zapomněli.

Svět není pustý.

Toulali jsme se přírodou, jak první lidé,

a byly nás statisíce.

K ní, ke mně,

k statisícům mluvila země

sytými, ale žíznivými ústy:

Slyšíte mě?

K živému, věčnému srdci se přitulte více,

mladí a chtiví,

čas přijde

a divy nebudou divy,

budete jedno jak bůh!

Z červených ohňů západu vyroste modlitba noci

a hvězdnatý vzduch

a s hlasitým výkřikem o tom, co je vám dáno,

vzbudí se srdečné ráno.

Tenkráte také vy, mladí a chtiví,

z bolesti vysvobození, posledním divem ztratíte divy.

Nebude třeba zázraků, ani doupat a skrejší,

nebude hanby, nebude moci,

nebude starosti klamné,

bude jen láska a já, nezapomeňte na mne!

Láska a já,

u které všecko se napájá,

milenka nejlačnější...,

nezapomeňte na mne!

Ve mně je síla,

ze mne jste vyšli, ze mne budete bohem,

ale beze mne bohů není.

Z bolestí vysvobozeni,

moudřejší v mnohém,

vězte, že

já třímám všeho otěže:

z mého ticha, z mé zloby a hněvu,

z mého mládí a nekonečnosti,

z mojí krásy a lásky a z mého zpěvu

povstali bozi.

Jak vy, jsou stvořeni z hlíny,

beze mne byli by přeubozí.

Beze mne není ničeho dosti

a ať jste jakkoliv mladí a silní a chtiví a prudcí,

beze mne budete stíny.

Neprosila to příroda o lásku, ani nehrozila,

ale řekla to prostě a vzala nás do neviditelných dlaní

a z hluboka pila z našich srdcí...