TAK JEDNA RŮŽE.

V puberty snech kdo vil jsi líbal líce

a s princeznami prchal do dálky,

kdo s Juliemi vzdychals do měsíce

a hostem bývals v loktech rusalky:

kdo parabolou snivého jsi mužství

ve pouličních západ lásek vír

tak z romantických přešed dobrodružství

do vleku ošumělých avantur:

vzpomínáš také čarovného roku,

v němž chutnals radost z rudých koflíků,

vzpomínáš proseb, neobratných kroků,

bezradných smíchů, teskných dotyků,

bolestí prudkých, těžkých zajíkání,

šílících rtů, jimž nelze „Vzdej se“ říc,

silhouett dvou kdes v lese za klekání

se loučících, by nezřely se víc?

Tak milovat a nevzdati se touze!

Což může víc vzpomínka boleti?

Ten úder v zvon... Jej jednou slyšels pouze

a do smrti jej budeš slyšeti. – –

Tak jedna růže omámit zná žití...

Jed v ránu trn, neurveš-li ho, vlít.

Buď jako voják. Dbej svých čepobití,

trny svých růží včas hleď ulomit.