Tak jemně složit hnědou svou hlavu

Tak jemně složit hnědou svou hlavu

na prsa přítele v tiché sny,

kdo jako Vy dovede? Naděje, slávu

z odletu vracíte do Vesny!

Již prchá nám život. Dal mi tak málo,

to největší zbude nám kořistí,

že citů spřežení divé nás hnalo,

se najít – nechť v jeseni bez lisí!

Tak zlé to není, trochu ho zbylo,

na nezbytně mrtvý list fíkový...

A kdyby ani to nestačilo,

kdo hrděj’ by snes’ to jako Vy?