Tak jsi se, člověče boží, do světa rozletěl,

Tak jsi se, člověče boží, do světa rozletěl,

jasný pohled jsi měl,

cítils, jak síla se množí –

z lidských duší a těl,

které jsi potkával,

samé pohádky jsi utkával.

V ramenech síly bylo

na zvednutí celého přívalu běd,

znal jsi se chvět

tisíci touhami,

nic tě nezlomilo –

a když se ti pohled slzou zarosil –

ještě jsi nikoho o nic neprosil.

Láska-motýl sedala na květu bílém

a ty jsi se rozběhl za ní – za motýlem.

Z cesty ti ulétla nad oblak

a ty jsi byl najednou vítr a pták,

dohnat ji bylo ti cílem.

Čím výše byla, tím blíž jsi k ní měl.

Pro krásu bolest jsi neviděl,

číhavou stařenu zrádnou,

pro teplo vlastního srdce

necítils vnikati ocel chladnou.

A teď jdeš po svých snech,

jak na ostří mečů bys tančil.

Máš úsměv na ústech

a v horkých dlaních tvých

úroda snů v dary se proměňuje;

vybíráš růži z nich,

však takovou, která nezraňuje.

A podáváš ji.

Kdo si ji nese, kdo si ji vsadí?

Je ti to lhostejno dnes.

Skrčeno kdes,

k trnu přibodnuto

pláče tvé mládí.