Tak klidně, dítě, spíš...

Tak klidně, dítě, spíš v tom stínu lípy květné,

jež v líce uklání ti list svůj zelený,

s ní časem bílý květ ti na tvář tiše sletne,

jak v lůno růže pad by motýl znavený;

V proud vlasu rusého pel zlatý zvonek střásá

a jemnou travou chví tvůj, drahá, teplý dech,

kol ruky úběle se chudá vine řasa

a hebký nesměle ji podestýlá mech;

A lípa v šepotu se sklání nad tvým čelem,

jak čarovné by sny houpala na větvích,

já v obličeji zřím ti jemně uzardělém

v snu blahém kouzelný a utajený smích.

A teď již v čelo zřím, jak ve růžovém vznětu

teď nach již ulétá v tu jemnou tvoji skráň,

hle, úsměv sedá již si kolem malých retů –

ó jenom okamžik tě bůh tak ještě chraň!

Ó jaký úsměv to! to tichých hvězd je třpyt,

to azur čistý je, kde duha oblouk vzpnula!

a já již v píseň chtěl tu krásu zachytit –

tys procitnula.