Tak málo, málo platím ve Tvém žití,

Tak málo, málo platím ve Tvém žití,

ač chtěl bych tolik v něm, ba všecko býti,

ať sním, ať bdím, vždy vítám Tebe pouze

vždy v nové naději a síle v touze.

Proč najdu náhle chlad – Tě život ranil

a já jsem ani prášek neodstranil

z Tvé cesty – já tam pouze kvítí házel,

žel, málo stinných stromů kolem sázel.

To kvítí zašlape se věru záhy

a ztratí lesku, barvy, vůně, vláhy

a život do nás pere neúprosný;

co je můj stín, co je můj paprsk rosný?

Tak málo, málo platím ve Tvém žití,

že nesvedu ni slzu osušiti,

jež snivé oči vlaží Tobě v bolu,

že v zármutku pak dlít musíme spolu,

Tak bídný jsem, že vzdech Ti nezastavím,

a sebe přitom bolestí jen trávím

a sedím jako němý žalně schvácen,

že pro štěstí zas jeden den je ztracen.

Já k Tobě přijdu s blaha sladkým sněním

a uvítán jsem starým podezřením,

já písně oddanosti Tobě nesu,

myšlenkou černou v Tobě nezatřesu.

Což v přístav klidu pevný nedospějem

a oč se ustavičně v bázni chvějem,

to vědomí, že jenom sebe máme,

o nové úskalí vždy ztroskotáme.

Na týden jasu musí být den hoře?

Já chtěl bych pro Tě blaha celé moře

a celé slunce, samý pohled vlídný –

což mohu za to, že jsem žebrák bídný?

Co zmohu u Tebe? Ó hlubé taje

a nevykouzlím ani paprsk ráje,

kde celý chtěl bych pod Tvé nohy stříti –

Tak málo, málo platím ve Tvém žití!

Však dík i za to málo, co v něm platím,

i za Tvou pochybnost Ti lásku vrátím,

i za Tvou lhostejnost dám vroucnost celou,

svou duši ryzí a svou píseň vřelou.

Však přijde doba, oceníš mne zase

a slunce štěstí zaskví se nám v jase,

až s důvěrou zas pohledneš v tvář moji,

ten okamžik pak pro věčnost nás spojí.