Tak mi, duše moje, často připadá

Tak mi, duše moje, často připadá

ten můj život tady jako zahrada.

Neveliká, šedá – pusto – temno v ní,

jako když v listopadu – den se nakloní;

když v ní jakás travka vstane k pučení,

zahyne a zvadne v trudném bezslunní.

Země sirá, chladná – nemá šťav a sil,

z nichž by plodný kořen nový život pil.

A čím, že v ní, bože, čím být mohu já?!

Čím, to tvoje srdce dávno – dávno zná.

Kdyby v zahradě tu nebyl skrytý kout

tajný, z něhož já jen oblaka zřím plout,

z něhož vidím slunce – svoje slunce – plát,

kam svou chodím zmdlelou, skleslou duši hřát,

kde se hruď má z tísní touží vydýchat,

a kam chodím myslit – cítit – vzpomínat

na to moje všecko, na můj svět i cíl

čím, že čím bych byla bez těch krátkých chvil!?

– V malém – tajném koutku v tichém ústraní,

kde – našeho rána – tuším svítání,

květ bych byla, který – pučí, roste, zrá –

roste, ale stejně – zvolna umírá! –