TAK MNOHÝ VLÍDNÝ KVĚT...

Tak mnohý vlídný květ,

jak šel jsem v před a v před,

jsem utrhnout moh’ cestou,

však dlaň vždy stáhnul zpět.

To musilo být tak,

nechť otáčel se zrak,

ten květ se smál a zrozen

já pro bouř byl a mrak.

Však ty se přiviň úž!

Ty děcko ne, já muž,

a oba přetrpěli

jsme mnohou bolest už.

A skloň svou milou líc,

v mé oko věrně zříc:

já nevím, zda nás láska

či bolest váže víc!