TAK MNOZÍ

Plakaly zvony, stíny uléhaly

a vítr syčel v olšinách. –

Kdes modré oči o lásce si lhaly

rozchvělým altem v tmách.

A já jsem mlčel. Ruce moje chladly,

jen v duši zřel jsem očí dvé,

jež pláčem pro mne vyhasly a zvadly,

ty tiché oči Tvé.

Já zradil sám. A nikdy neuvěřím,

že bych Tě nebyl miloval.

Kamenem také nikdy neudeřím

po tom, jenž pravdou lhal.

Musilo být tak. Oh, proč jsme se ptali!

Odpověď chřeštil vítr v olšinách.

Tak mnozí s ranou v srdci oklamali

lahodným altem v tmách. –