Tak myslíš, že již dotklo se nás stáří?

Tak myslíš, že již dotklo se nás stáří?

Já toho nevidím Tvé na líci,

Tvé oko dosud stejným leskem září

a vše máš, co chce srdce toužící.

Já o sobě to říci mohu stěží,

nechť třeba sníh na kadeřích mých leží,

krev žilami přec spěje stále svěží

a duše má je v lásku věřící.

Ty myslíš, že bychom dnes nedovedli

tak vedle sebe usednout jak dřív,

že na hodiny bychom nepohlédli

čas neměříce? Nevěř v taký div!

Jen plně lásku ciť, však vědět budem,

co dělat s časem, jen se nehraď studem

a ucítíš zas rozkoš každým údem

vřít, v očích plát a bouřit spletí čiv.

To všecko jest jen zdání okamžiku,

kde láska, která jako naše jest,

tam věčné kouzlo ňader je i rtíků,

tam v lásky ráje vede každá z cest,

kde srdce milují, tam chví se těla

jak harfy zpěv, a lásky báseň celá

tam z líbajících retů nevyzněla,

a pne se dál, až dotýká se hvězd.