Tak nehleď na mne, zraky vábivé

Tak nehleď na mne, zraky vábivé

jak mužů hledí, spoutat chtějíce

pro letmou chvíli ženy líbivé,

jež o ně zachytí se smějíce,

než klesnou v kaluž temné ulice.

Když polibkem mne poutáš ke rtům svým,

chci cítit v doteku tvých drahých úst,

že mimo smysly, světem tajemným

jsem s tebou spiata, že mé duše vzrůst

je tebou podmíněn. Když přiblíží

se ke mně vášnivě tvůj lačný cit,

tu je mi, že kdos velký přihlíží,

by zvěděl, umíme-li pochopit,

že duše též se v naši nicotnost

neb v krásu naši smysly pohříží.

A Tajemný mi šeptá: všedna dech

ať lásky tvé se netkne, ve svých snech

i v životě buď čista, vyrůst nech

květ smyslů svorně s květem duše své

a zdob se jimi ve svátečních dnech.

Je láska sochařem a z krásy vzor

si tvoří z vosku, smysly nejprve,

a hotova-li, duchem teprve

tu podobu si vtesá ve mramor.

To velký Tajemný tak hovoří.

Já věřím! Voskovou jsem nádobou

v tvých rukou, s kyticí, v níž zahoří

nach máků vedle růže úbělu.

Mne nejkrásnější obdař podobou,

bych vázou byla, která k údělu

je vyvolena, vláhy zásobou

být květům, jež v ni láska ponoří.