TAK NĚKDY...!

Tak někdy všední připadá ti

ten obřad mše, zřen kolikrát;

ty ohněm, chtěl bys, ať tě schvátí

žár nadšení, však ty jsi chlad!

A hluše tak v chrám zapadají

modlitby kněze, pozdravy;

jak květy bez vůně se zdají,

uvadlé jak by, bez barvy. –

Však náhle jaká proměna je?

tvá duše jihne sladkostí;

dech jiných krajů kolem vlaje

a obestře tě milostí.

Tak měkce duše dotýká se

a poceluje na skráni;

kněz u oltáře plá ti v jase,

je rosou jeho žehnání.

Jsi dojat v hloubi jako dítě,

okamžik proměnil se v sen:

stín světlý teď jak míjel by tě,

zář v líci: „Hle, jsem přítomen!“