Tak odejít...

Tak odejít, odejít do mlh stínů,

kde opad’ list a hvězdy pláčí,

a nechat tě chorého v noci klínu,

jež smutným, dlouhým chórem kráčí.

Ach odejít, odejít! Tak se láme

mi v prsou bolest, že jít musím –

nás rdousí ten svět, jejž vždy v týle máme,

a já své tiché slzy dusím. –

Té noci, té studené noci svěřit

tvou drahou hlavu, když mi stůně,

tak odejít, odejít! Mohu věřit,

že světlých snů k nám sprchnou vůně?

Ne, mně se tu zdá, že své tisknu ruce

na chladné, černé, tvrdé mříže –

a lomcuju jimi a volám tě v muce –

a marně: noc je tobě blíže!