Tak plné slunce bylo dnešní ráno!

Tak plné slunce bylo dnešní ráno!

Zahrada tonula v něm; ani rosa

kdy neměla se zperlit na poupatech. –

Do města šla jsem v růžových svých šatech...

Nade mnou zazněl jarní pozdrav kosa –

přede mnou město jako zčarováno

zhaleno bylo zrůžovělou parou.

Náměstím prošla jsem, a Prahou starou

petřínské stráni vstříc se rozletěla.

Svůj pozdrav Vltava mi zašuměla

a křídlo atlasové racek chladil

vln dotekem nad prostříbřeným jezem.

Se stráně vítr, provoněný bezem,

vál sladkou přípověď, když tvář mi hladil.

Tam potkala jsem Fausta. Úsměv v tváři

měl nezvyklý. Ba nikdy nezřela jsem

plát v oku jeho radostnou tu záři,

jež důvěru nám vnuká. Zjihlým hlasem

mně řekl: „Vítej!“ Ruku vtulila jsem

v dlaň jeho. Teplo bylo nám, když jasem

jsme jarním šli, na Prahu zahleděni,

na známé obrysy i ulic dění.

Můj Fauste – řekla jsem – mně nad vše drahý,

ač sotva měsíc znám tě – mám tě ráda.

Tvou duši ráda mám! Mně nepřipadá,

dřív při mně že jsi nebyl. Tvoje tahy

tak známy jsou mi. I ty pověz, drahý,

jak rád mne máš, jak duši tvé jsem blízká,

a nezříš-li mne den, zda v osamění,

jak ty mé, též já tvoje plním snění

a zdali se ti po mně trochu stýská.

Tvůj úsměv nezmizel: „Ty, ptáče moje,

o lásce zpíváš jen a bez úkoje

tvá touha po stejné je odpovědi.

Jak miluji tě – o tom sny mé vědí,

než nechtěj, abych jako ve zpovědi

ti o nich vyprávěl. V tom rušném ději

svých myšlenek a činů sotva stačím

tvou lásku ocenit. Je zpěvem ptačím

v korunách žití mého. Já se chvěji,

jak málo řeknu ti v té odpovědi,

že mám tě ze všech lidí nejraději.“

A já ta drahá slova v duši jala,

šla s nimi jarem k slunci. Zvony zněly

nad Prahou, ve mně. Slavně vyzváněly...

V té bouři zvuků, jež se rozpoutala,

k domovu šla jsem. V ticho jizby svojí

jsem vnesla radost. Všechny kouty znějí

teď zvukem čarovným, že nejraději

mne Faust má, ze všech lidí nejraději!