Tak, přírodo, mi k srdci hovoříš,

Tak, přírodo, mi k srdci hovoříš,

jak milenec by žádný nedoved.

Spoutána kouzlem tvým, přec volna v říš

tvou vcházím; povždy nové krásy sled

mi odkrýváš a povědět vždy víš,

co nikdo nevyřkl – utěšit beze slov.

Když nad hlavou mám větví sytý krov,

u nohou keřů houště, stébla trav,

kol květy, obzor širý – na dosah

pramenů píseň, smáčejících svah,

tu je mi, jako kdysi v dojetí

když čekala jsem lásky na pozdrav,

na slovo, pohled, vstříc jenž poletí.

A všechno v tobě mám, jak v jednom objetí.