Tak půjdem spolu...

Tak půjdem spolu hloub a hloub vždy dále.

Já, Prometheus na života skále,

ty, blankyt nad ním, s něhož slitování

nad trpícím svůj hvězdnatý plášť sklání;

já vetchý člun, ty maják ve vln tísni,

já tmavý hrob, ty nad ním skřivan s písní!

Z dna propasti než zoufalství sup šedý

mne v srdce ťal, já zvolal naposledy

ne o soucit, jen s výčitkou a vzdorem,

a v moji noc ty sjelas meteorem,

květ vdechla skalám, zaplašila stíny,

až smír vzplál sluncem nad propast mé viny.

Já krůpěj chtěl, a dostal celé moře,

já paprsk chtěl, a oblévá mne zoře,

já hněvy sil, žnu věčné odpuštění.

Čím jsou mé zpěvy, zápasy a snění,

svit naděje i mračno budoucnosti

v tu propasť lásky, již tvé srdce hostí?

Víš, jak spí kondor? V oblacích, kde zřídla

má rudý blesk, on roztáhne svá křídla

a oblit světlem, živlů ve zápase

na vlastních křídlech spící kolébá se.

Tys peruť má! jdu k slunci a tou poutí

smím též na vlastním křídle spočinouti,

nechť zničení blesk perutí mně svítí...

Ty neseš mne, ty chceš, já musím žíti!