Tak rád bych zazpíval...

Ó, Živote prokletý věčně umírajicími!

O, Živote studený a mrtvý,

Živote, který náležíš mně!

Tak rád bych zajásal v světlé melodii,

tak rád bych za jediný pravé radosti úsměv

nazpět všechno ti dal, čím léta snad mohl bych žíti;

(čím léta mohl bych mříti!),

vše, co pohyb a cítění učiní v těle a nervech a duši.

...Tak rád bych zazpíval jedinkou aspoň písničku Štěstí,

tak rád, – a nemohu!

Jen umírat, umírat věčně...

Co prožil jsem, ta minulost šerá,

ta dávno již v pláči složila do klína zlomené ruce,

ta nemůže v zpomínkách slzeti ani,

protože slzela tolik... ach tolik... tolik...!!

Či vzpomínat mám svých zkrvácených srdcí,

jež přibita na kříži žíznila od mého zrození?

Mám vzpomínat výkřiků zoufalých

a hoře a smutků a šílenství smrti?

Pak život můj včera a dnes a zítra...!

Což není to poslední chvění uštvané duše,

poslední záchvaty křečí, jež po Smrti touží?

Ale budoucí dni!

...tak ještě bolest! – A v tu už jenom věřím...