TAK RÁD...

Tak rád se nořím v hvězdnaté noci sám

v hloub nepoznaných hořících bledých květů...

bůh ví, že patřím snad již těm bludným samotám,

jak duší svou bledá růže v nich kvetu.

A v okně s dumou jich hovoře – plakal bych,

kdy v mlhoviny liljové se oblékají,

v ten pel, v ten mrazivě stříbrnatý sníh,

že ledovatě oči mé zrát se zdají,

jež jak hrách po tváři vesmíra spadají –

a co as tak žárů zakleto musí býti,

jež na hvězdách jistě Sudičky hlídají...

ah, a ony tak známě sem na mě svítí, svítí!