TAK RADOST ČISTÁ V DUŠI PŘILETĚLA...

Tak radost čistá v duši přiletěla

jen na okamžik jako bílý pták,

perutí šumem měkce nitrem chvěla

a mlhu dýchla v zrak...

Neb věřit nemoh’ jsem, že po dni šerém

v sny hřejný paprsek se zadívá,

že rozlije se chmurným podvečerem

zas píseň zvonivá...

Tak přiletělas náhle, nečekána,

tak udeřilas křídly do oken,

jak nedočkavý paprsk zoře z rána,

jak vidina, jak sen...!

Teď zpíváš sloky o vznícené chvíli,

o mileného těla liniích,

teď vracíš sny, jež dávno v mozek bily

v půlnočních visích mých!

A tiše šeptám, opojen a zmámen:

Ó ptáku prchavý, jenž v stínů rej

jak vodopád jsi pustil záře pramen,

ó stůj, ó neprchej!

Tak tebe zachytím, že síly žádné

z mých dlaní, ptáku, tebe nesprostí,

jen na pár vteřin, než zas temno padne,

mou budeš, radosti!