Tak sám!

Tak často v noci sám

divně si připadám

v středu svých milých knih

tak odloučen a tich,

jak z troskotání bych

po bouři mořské kdes

byl na skal vržen tes

tak sám, tak sám!

Kdes v hloubi život vře,

kdos rodí se, kdos mře,

jdou hvězdy nade mnou

svou drahou tajemnou

a já tu, noci host,

zřím v lidstva minulost

jak v moře, v němž se tře

vše u divoké hře,

se potýká a vře

dnes pravda, zítra klam

a hesla tu i tam,

a já tu nade vším

v doutníku halen dým

sním,

tak sám, tak sám!

I já chtěl něčím být,

v svět jít a s ním se bít, –

teď, v mrtvých ňadrech klid,

jsem rád, když mohu snít.

Slyš, ruch! – Kdos jakby dech’,

napínám v dálku slech,

to řeky dole spěch

se tříští o vorech.

A ticho – nyní zas

týž povzdech a týž hlas.

Má žena vedle spí,

mé dítě vedle ní;

ta rozvitý je květ,

to spící – to můj svět,

to krčky jsou mých hnizd

a by měli co jíst,

já sním a přemítám

zde okem v oku tmám –

tak sám, tak sám!

A prchne mnohý rok,

čas tigr dá se v skok.

Já budu pod zemí

s touhami se všemi;

vše bude stejné zas:

luh plný sedmikrás,

v zem zrno, pozděj klas,

týž v bezu ptačí hlas,

týž v zralých třešních kvas,

a v stálém letu čas,

jen v hrobě, snouben tmám,

já budu sám,

tak sám, tak sám!

Sám!