Tak sami.

Bez krve tenkrát zlaté slunce zapadalo

a zmírající den jak by se usmíval,

nám v duších mladé štěstí vonělo a hřálo,

s hor příští noci dech nás tiše ovíval.

Tak sami byli jsme, tak sami tam v té dáli

a kolem cizí lid a cizí zvuky jen.

My plaše vstoupili v ten temný koutek malý,

jenž naší lásky svitem měl být vyzlacen.

To štěstí bezměrné, jež v duších se nám třáslo,

ta vášeň šílená, jež námi zachvěla,

když v lůžko jsem tě nes’, tvým dechem světlo shaslo

a nahá krása tvá jen do tmy voněla...!

A ráno zlaté světla proudy zazvonily

(– kdy stínů mizících zní hudba tesklivá –)

o sílu údů mých a tvojich mramor bílý,

dvou Olympanů mladých těla zářivá...