Tak se sladce neviňoučká smála,

Tak se sladce neviňoučká smála,

tak něžná, krásná jako z růže květ,

modré klopila oko, jakoby se bála

na něj, by se nezradila, pohledět,

a záře sluneční s ní vála.

On se topil zmámen, šílen v jejím jase,

oči zvedla, šlehla ho jak bleskem

s tou touhou bájnou v nich a němým steskem,

vykročil a stanul zase.

K zemi hled a peklo zřel tam plát,

zachvěl se, hled na ni, viděl ráje půl

v Rozkoši, té ženě vábivé, se smát.

Už ho má, už ho sítěmi ovívá.

Šel za ní jako vůl,

když k zabití chodívá.