Tak smutná byla Jsi...

Tak smutná byla Jsi, jak nebyla's již dávno,

když zpověď samot Tvých jsem tenkrát čeť,

a dlouhým dechem vpíjel vůni Tvojí duše.

Den zlatý velkou pochodní

si svítil do dalekých krajů

a požárů svých reflex zardělý

skrz závoj temných roleax v malý pokoj házel.

A Ty Jsi stála kamsi k světlu zvrácena,

jež temnou chodbou zraků padalo Ti v duši

a na stěnách v ní psalo sladké věštby štěstí

a v řady zlatých vidin zhustilo se v síních,

v nichž toulaly se myšlénky Tvé smutné.

O jistě's měla dojem, jak by kdosi náhle

se vetřel s trpkým smíchem v tajemství Tvých snění

a drzou rukou dotk' se bělosti Tvé duše –

A vtiskla Jsi se v sebe a tíhou toho dojmu

se stápěla Tvá duše do očistných jezer,

kde smýti chtěla s sebe dotek cizích zraků –

A bylo mi Tě líto, jak se's celá chvěla

nad vyzrazením toho, cos nechtěla říci – –

já slávu chvíle tušil, kdy se duše sešly

hnány předurčením do tisíců věků

s nejistotou v touhách, zda kdys přece najdou

studánku svou čistou k vzhlížení své krásy.

Teď jsem teprv chápal, jak to trpce bolí

hrát si s lidskou duší jako s mrtvou loutkou,

hrát si s její láskou trpělivou, tichou.

A věřil jsem již pevně, že bych nesnes' nikdy,

aby naše cesty jednou rozešly se,

a my se měli dívat lhostejní a chladni,

až zapadnem oba na obzorech do tmy,

vědouce, že v dálkách nesejdem se nikdy –

A velké slunce vyšlo na nebi mé duše

a horké proudy táhly chodbami mých tepen,

a svaté štěstí vešlo do ticha mých síní,

když jsem Tě tak viděl zamyšlenou, smutnou,

když jsem Tě tak viděl blízko u mne, blízko.

A myslil jsem, že musím padnout u Tvých nohou

a líbat Tvoje bílé ruce dlouze – dlouze...