Tak šťastně žili jsme...

Tak šťastně žili jsme jak v keři ptáci,

když kolem hnízda těsná se jim květ,

nechť sivá hlava klonila se prací,

duch jásal přec: „Jak krásný je ten svět!“

Vždyť ze všad tak Tvé zářily mi oči,

že, kam jsem kročil, každý kvetl stvol,

a teď, ať kamo chce se hlava točí;

mé dítě, bez Tebe vše smutno kol!

Nám prostřed zimy krásné jaro kvetlo,

nám nesevšedněl sad, ni luh ni les,

vše obklopoval jas, co oko střetlo;

ach, věčný Bože, jak je jinak dnes:

zdroj všeho pryč, síň zaklopena mrakem

a z očí zrudlých do krve zří bol,

cit v ňadru těká poplašeným ptákem;

mé dítě, bez Tebe vše smutno kol!

Co zbylo nám? Nic nežli těšná slova:

Tam dítku Tvému lépe, tiše buď!

O klam! kdož lépe taký poklad chová,

než nejvroucnější lásky plná hruď;

víc něhy pro ni nebylo ni v ráji,

nechť všakých krás on staven na vrchol –

vše pouhým snem a pohádkou a bájí;

mé dítě, bez Tebe vše smutno kol!