Tak tajný klid jak v svatvečer je boží.
Tak tajný klid jak v svatvečer je boží.
Kdo srdce nosí, ten se nepoloží
ku spánku těla, spíše ducha k snění,
ten lásku bude volat k ulevení
do hlubin srdce, které spalo za dne;
teď za večera novou touhou mladne,
počíná žít a uvolní své tísni
buď povzdechnutím nebo tklivou písní; –
ach, škoda, že to snění bez života,
to jako beze slov je pouhá nota.
Ach, což ten život! – to jsou arci slova,
což do slova, kdy málo citu chová,
mně milejší je píseň, zvuky nahé,
ve chvilce zanícení, spásy blahé,
mně milejší jsou sladké z lesa tóny
než z lidských ňader vynucené stony.
V tom tajném klidu kdož by srdce nosil
a za hodinku ještě nepoprosil,
by ještě déle moh’ se dívat na to,
jak obláčí se večer v samé zlato
a noc své vznáší pláště nade kraje,
by svedla mysl ve ztracené ráje?
Ó kdožby nechtěl zadívat se v sebe
a hledat s touhou v srdci vlastním nebe,
rozklenout nad ním peruť lásky svojí
a pousnout jak po vítězném boji,
rozhárat všecko, co kdy v ňádru cítil,
a hledat oheň, jenž by dál mu svítil
a nikdy nezhas’ jak ta lampa malá,
co věčně za spasení naše pálá,
a nikdy nezhas’ jako boží oko,
co strážcem nám – tam v nebi převysoko?
Ó kdožby lásky prost chtěl tvrdým býti
a hrdý dřív neskláněl živobytí,
ó kdožby chudý dřív se nemnil králem,
ó kdožby nechtěl v boj se dáti s kalem
i blátem lidstva, nechtěl život ždáti
a nechtěl svět ten celý milovati,
padnout mu v náruč v svatém zanícení?! –
Ukaž se, člověče, v němž lásky ohně není,
a já pak skloním ku tvé šiji hlavu
a vyrvu duši, půjdu na popravu!
Pospěšte si, kdo lásku v ňádru máte,
pod křídlo jděte nocí rozepiaté,
ať ráno lstivě na vás nepřikvačí
těch stromů ševel a ta hudba ptačí!
Snad je těch lidí mnoho po široku,
v jichž láskyplném zrcadlí se oku
veškerý zápal z mého srdce hloubi.
Teď v chvíli té se tisíc duší snoubí,
jediným dechem jedna s druhou splývá
a jedno oko ve druhé se dívá,
a v malé oko celý svět se skládá
a všecka srdce pojednou jsou mladá!
Tam od jezera stezka pro dva lidi –
ani je měsíc na ní nevyslídí.
Na pravo skály, z mechu se obrázky –
hezky se dívat na ně v blahu lásky.
Na levo louka – tráva posečená,
jakby teď právě odešla z ní žena,
než k dětem vrátila se za večera.
Teď vystupuje něco z pološera –
jeden to člověk? – není možno ani –
či snad dvé srdcí v tichém rozmlouvání,
že nelze rozeznat, zda šustlo listí
neb vydechli cos rtové jejich čistí?...
Teď blíž a blíž – a hlavy přece dvě jsou,
či snad je spolu s myšlenkami nesou
tak těsně, věrně, jakby jedna hlava? –
Ve houští ptáče žalem postonává,
hrdélko měkne, tklivá píseň zvučí; –
to snad dvé lidí písničkám se učí? –
Snad přišli poslouchat? – ba divné věru;
a přece ptáci nejlíp při večeru
dovedou skládat, den co podal krásy,
než večernice konec jeho hlásí,
a přec lidé v noci nejraději
tu tajnou píseň mladé lásky pějí,
a nemilo jim, kdy se den už vrací.
Po cestě lidé, v olšině zas ptáci.
„Jak, milá panno, přece říkají ti? –
vždyť nelze ani slova promluviti – –
to políbení sladší tvého jmena,
neb mladá jsi a láskyplná žena,
nuž pověz mi, ty roztomilé dítě,
tvůj milý jmenem tvým pak pozdraví tě!“
„„Neptej se, miláčku, o neptej se to,
mé jmeno chudé, k tomu ještě kleto,
a není pěkné, což je po tom slovu,
zvlášť kdy se pojí k srdci sirotkovu; –
já se tě neptám, jak ti říkaj’ tady,
jsi miláček můj, k tomu krásný, mladý,
máš pěkné oči, kadeř jako z peří –
kdo neuviděl, ani neuvěří –
já se tě neptám – bože! a to čelo,
jak hrdě hledí na svět, na okolí! –
Však mne ten pohled nikdy nerozbolí,
v pohledu tom mé srdce rozhořelo!
Tu spleť mi květy do pestrého vínku
a neptej se víc na to jmeno moje –
to nadělá ti darmo nepokoje,
a pozlobíš se potom na – Márinku!““
„Márinko, anděli, o dítě, ženo,
jak hezky sluší ti to pěkné jmeno
a jsi tak krásná jako na obrázku –
a neměl bych ti celičkou dát lásku?“
Márinka bledne, je jí toho líto,
že chudé jmeno nezůstalo skryto,
dívá se plaše do tmavého kraje,
v němž bledá záře ze měsíce hraje;
ta zář utíká k skále, do jezera
a pak co tma se do tmavého šera
navrací jako člověk po daleké cestě,
kdy marně bloudil světem po nevěstě.
Márinka bledne, snad že toho želí,
že mžikem dala v oběť život celý
tím jedním slovem a že na svědomí
se vina snese s drtícími hromy;
Márinka bledne, že snad tuze mnoho
trápit se láskou tak pro ledakoho,
že kdyby zastihla ji tady matka,
kdy objímá ji náruč muže sladká,
a kdyby otec hleděl na ni přísně –
že počala by nota jiné písně,
snad výčitka, a snad i stony, žaly –
oči by se jí v slzách rozplakaly
a sen by zašel jako v první ráno,
a tiše řekla by: už dokonáno.
Však bohužel tu žádná z oněch lící;
jen jedna tvář tu, a ta ve měsíci –
a což ten měsíc, nepoví to lidem,
ten podívá se a odchází s klidem.
Však darmo myslit líce na matčiny,
by káraly ji z nejčistější viny,
však darmo hledat otce přísné zraky –
jen jedna tvář tu a ta nad oblaky!