Tak tiše jachta po hladině pluje,

Tak tiše jachta po hladině pluje,

kraj soumrak vlídný halí do ticha,

u kostela tak tiše stojí thuje,

sní jezero, zem, zdá se, nedýchá.

Pták v hnízdě spí. S hor vlahý vánek duje,

a do květného spadla kalicha

jak slza rosa s nebe, světélkuje –

a modrým šerem jachta pospíchá.

Jak touha má se nese po jezeře,

a láska moje řídí kormidlo –

zřím bílé město, kostel, stromy, keře.

A k břehu míří – bílá svítí plachta –

leč přístav oko mé tu neshlídlo –

zpět obrací se, v šeru mizí jachta.