Tak to bývá.

Vždy po dnech štěstí, radosti a klidu

zas přijde den, kdy poznáme svou bídu.

Ji dvakrát cítíme po době štěstí

a ptáme se: Zda možná to vše snésti?

A ptáme se: Lze uvěřiti zase,

až vrátí se nám blaho v plném jase?

Je zříme ve všem, v plání růže rudé,

co ono kvítkem sedmikrásy bude,

též rudé, ale na okrajích pouze,

jak zrudlé oko pláčem v marné touze.

A možná dost, že nebude ni toho.

Snad na osudu chtěli jsme tak mnoho!