Tak utěšeně jasné slunce hřálo,

Tak utěšeně jasné slunce hřálo,

tak čistou modří obloha se stkvěla,

že ze všech úst hlasitá chvála zněla:

Toť den, že krásnějších je věru málo!

Však náhle – kde se vzalo, tu se vzalo

zlé křídlo vichru přilétlo co střela,

že celá silnice se prachem stměla,

a smetí dravě do očí se hnalo.

Oj hory, hory – těsně jste se spjaly

a přec jste kdesi otvor zanechaly,

vchod vítaný pro druha zbytečného!

A hory děly: „Ptej se srdce svého,

zda nemá dveří, do nichž vášeň vrazí,

jež slunný mír a poklid jeho zkazí.“