Tak v prostřed přátel veselých...

Tak v prostřed přátel veselých

a v kypícího mládí jaru,

posypán květy vtipů zlých,

v bizarrních řečí divém žáru,

když o hercích a baletech

a o ženách řeč proudí slizká,

já na ni myslím ve svých snech

a mne se k smrti po ní stýská.

Po ní, jež ještě s důvěrou

obvyklé kříže za mne dělá,

po městě tom, kde výš se pnou

podloubí nízká, zšedivělá.

Kde holubi se slétnou v spěch,

kde ovocnářka dříme v stínu,

jež tajemství zná rodin všech,

jich přednosti, jich zášť a vinu. –

Kde na kostelní terasse

van větru vzdouvá spadlé listí

a starý žebrák belhá se

k mši, jež se bude k osmé čísti.

Co varhan souhra dozněla,

poslední stará honorace

štíhlými dveřmi kostela

se v světle svíček mihne krátce.

Jak pěkné by to mohlo být,

zde v pohodlném, prostém šatě

jak tato honorace žít,

vše vidět ve slunci a zlatě.

A v politickém horlení

a v místních klepech žít jak druzí,

prohlížet denně osení,

a v hostinci svou skončit chůzi!

Jen s tebou, Pavlo, prožít čas

a z bláznovství se probouzeti,

ohlušit svojich přání hlas,

jen hospodařit na své děti,

snah zapomenout zžíravých,

tělnatět v bezdůvodné pýše...

Tak v prostřed přátel, vtipů zlých,

má bolesť stará vstává tiše...