Tak zřím tě...

Tak zřím tě starém na portrétu,

ty, dítě, s okem anděla –

a v ručce plno bílých květů –

jak's v máji kdys je držela.

A v čílku tvém, je bílé, svaté,

jak cherub naň by peruť snes –

já zřím vše touhy, sny tvé zlaté

a duše tvojí smutný ples.

Kol rtů ti snivý úsměv hraje –

tak na vodách sní luny jas –

a zrak se ptá, mám jíti v ráje,

kam andělů mne vábí hlas?!

Tak zřím tě starém na portrétu

ty, dítě, s okem anděla – –

a v dáli hrob zřím, plný květů,

kde tiše sníš – žel, zetlelá...