TAKÉ JEDNA POHÁDKA VĚČNĚ STEJNÁ.

Šla bílá královna, a dav se vztekle smál,

a všecky ulice se chvěly nenávistí,

jas velké bolesti jí čelo zadýchal,

a v cestu padalo jí suché, svadlé listí.

Kdo tudy utíkal, jí slinou střísnil šat,

i stíny nároží, jež z její vůle žily,

a z tváří dvořanů jen drzý čišel chlad:

šla v exil královna, a zámek zapálili.

Co bylo v království kdys veliké a ryzí,

vše zneuctila teď dlaň žoldácká a cizí,

a bílá královna jde mlčící a hrdá.

A v tom je velikost, jež hvězdy nutí zblednout:

tam, kde zní davu křik a ruka bije tvrdá,

své duše zvednout štít, a zpět se neohlédnout.