TAKÉ LEGENDA.

Co jsi tak smuten, bratře? – Hlavu věsíš

a bloudíš bez slova a bez usmání!

– Já zhřešil proti velké lásce Boží.

Kázal jsem v chrámě, kázal z celé duše:

jak Bůh nás miloval až k hřebům kříže,

jak máme lásku spláceti mu láskou,

a jeho srdcem objímat vše bližní,

být chlebem lačným, zdrojem být všem zpráhlým,

všem nahým pláštěm, andělem být chorým,

útulkem štvaným, svobodou být vězňům...

jak v každé tváři máme vidět bratra

a v každém chudém poznat Krista Pána...

A po kázání lid jsem vyzpovídal,

a občerstviv jej sladkým chlebem nebes,

jsem chvátal domů. Nedaleko chrámu

jsem potkal stařenu, jež usrkujíc

se belhala. Tak hnusná, scvrklá byla!

Nos, bradu měla vousem zplesnivělou,

a na rtech měla neštovice černé...

Ta vztáhši po mně ruce, zapištěla:

„Ach – dále nelze – hlava se mi točí.“

Já měl ji vzíti pod paždí a vést ji!

Já – mladý, růžný – hlučnou třídou města

jak slimák měl se táhnout s čarodějkou!

Já, bujný život, se smrtí měl kulhat!

Jen kynul jsem – a pominul ji chvatem. –

Kus posed’, plaše ohléd’ jsem se po ní:

už baby neshléd’ jsem, jen Krista s křížem,

jak upadnul a toužně za mnou hledí

svým okem černým, jež mi vyčítalo:

„Ó, kazateli! – Slova – slova – slova...!“