Takové ticho odpočinku v hloubi lesa...

Takové ticho odpočinku v hloubi lesa,

vsi daleko, není slyšet jich vzdálený hlas.

Nic neslyšet, jenom že datel v kůru tesá

a velikým proudem do neznáma se valí čas.

Ach, tráva hustá a měkká je tu, jak čísi

zarostlá, bujná prsa, mladá a svěží,

mech vybělený jak prapor s jedlí visí,

vous stařecký moudře vlá a po větru běží.

To všecko jsou nové projevy dávných životů všech,

sta hovory mluví posmrtným věcí mlčením,

a s námi se stýkají u věčných doprovodech

svým zvukem, barvou a podoby vzklíčením.

Pouť věcným životem stálá, tisíciletá

má na sta smrtí, jež nebyly víc, jen kuklou,

z níž vyhlíží nový život prostorou puklou

a jako motýl zas těká a lehce vzlétá.

Takové ticho odpočinku v lesa hloubi,

ó zpívejte srdce, pučte nově ve květech,

svou sílu atletickou vtělte v doubí,

těkavý neklid v ptačích rozletech.

Vy mandelinky a vy černí brouci,

tak trpěliví, vy, jak jiskry žhoucí

motýli krásní, vy mušky nad vodou.

Vyhřátý koute, dýchající jahodou.

Vše to mi známo z lidského je žití,

těch zvířat, ptáků, brouků, květu zvyk.

Vše pravdou věčnou, věčnosti snem svítí,

kamenů nehnutost i hadí syk.