TAKY JEDNA „PÍSEŇ KOSMICKÁ“.

Takový pořádek ve světě

od pravěku panoval vezdy:

nějaký svět vždy jak v baletě

krouží kol nějaké hvězdy.

Jak hvězda do kosmu vyjde si,

k ní už se přitočí známě,

na její paty se zavěsí:

„Smím slečně nabídnout rámě?“

Někdy si panenka nevšímá,

jindy si všimne a hnedky

flirtuje úsměvem, očima,

milostné z toho jsou pletky.

Jindy však záporně pokyne,

najednou mizí jak atom

a galán – točí se po jiné...

Škodit si – nu což je na tom?

Někdy však shodnou snadno se,

on i ta hvězdička malá:

pozná jí zkušený na nose,

že mu na udici brala.

A jak se dohodnou zakrátko,

oběma v očích jen plane,

on hvězdě říká jen „poupátko“,

ona jen „račte“ a „pane“.

Jako hrom náhle když zatříská,

tak prudce, najednou vletí

mezi dvě kroužící tělíska

nějaké těleso třetí.

Meteor nějaký, kometa

kosmu se vynoří ze dna

a párek na kusy rozmetá,

nežli bys napočet’ „jedna“.

Na prášek rozbity kosmický

tělíska v prostoru mizí –

tak blízko byly si, pro vždycky

jsou již si nadobro cizí.

Za katastrofy té nemilé

komety sežeh’ je plamen,

veta je po něžné idylle,

s flirtem těch dvou už je amen.

Lecjaké zjevy se vyskytnou

v okruhu nebeských těles –

kde srážka tří hmot je nezbytnou,

ty čtvrtý mezi ně nelez’.

Bývá tak někdy i u lidí.

Pánbůh dal člověku oči,

kde jaké děvčátko uvidí,

člověk hned za ním se točí.

Někdy se dohodnou, někdy ne,

někdy mu rozmilé poupě

líbezně na souhlas pokyne,

jindy to dopadne hloupě.

Stává se, přehořký osude,

někdy že naběhne panic,

panenka zostra jej odbude,

blamáž tu pro nic a za nic.

Člověk hned ponejprv nevěří,

znovu se osmělí – ajta,

panenka dotěru přeměří,

či volá – na policajta.

A kdyby strážník byl na blízku,

jistě že mezi ně vletí –

po boku něžnému tělísku

už je tu těleso třetí!

Jindy je randevú jinačí,

oba se shodnou až milo,

chvíle to pro oba nejsladší –

odjakživa tak bylo.

Jdou svorně v radostném pohnutí

v tom lásky šuškání stálém,

oba jsou k podivu shodnuti,

ruka je v rukávě málem.

Jdou v sebe zabráni jedině –

ó lásky snové vy drazí!

Náhle však někdo tu mezi ně

tak jako meteor vrazí.

Jest na něm zřít, že, ó nebesa,

o věcech neblahých dumá, –

mezi dvě vzplanuvší tělesa

vletí, jak spadla by puma.

Jak čert se kaboní, na pouti

s nimi se najednou utká,

křičí, že krky jim zakroutí –

srážka je velice prudká.

Manžel to, Othello žárlivý,

hůl silnou v ruce má zhusta,

člověk se vlastně mu nediví,

v holích jsou rozličná gusta.

Ti dva jsou zhrouceni vnitř i vně,

muž ten, ach, oba je spráská –

ve světě někdy tak podivně

manželská jeví se láska.

Hůl někdy dopadne tam i sem,

toť zákon je fysických těles.

Kde tři se perou a s rámusem,

ty čtvrtý mezi ně nelez’.