TÁLÍNSKÝ RYBNÍK

Ty jsi mne nejvíce, tálínský rybníku,

vábíval k sobě vždy od let již mládí!

Na tvoje kruhy zřím, v růstu i zániku,

naslouchám, vln šept jak láká a svádí.

Táhneš se do šíře, rozléváš do dáli,

ostrůvek uprostřed srdce je tvoje;

sedal jsem u tebe, spolu jsme splývali,

v dumy své tratím se, nad tebou stoje.

V slunci jak skvěje se zářně tvá hladina,

olše a křoviny, kyprej tě vroubí;

oh, zda ta duše tvá, jako já, vzpomíná,

co nám spí pohřbených srdcí už v hloubi?

Ale proč chmuříš se, krabatíš hládě lad,

ženy když máchají prádlo ti v klínu

nebo když koně jde v tobě jun vykoupat –

což mi svět nehází v duši též špínu?

Vždyť ten kal ztrácí se v čistotě našich vln

nebo snad padá kams hluboko ke dnu,

jako ty oko své, čistý a lásky pln,

na večer ke hvězdám zraky též zvednu.

Dolů a nahoru času jde závaží,

ale my stejní jsme, viď, starý brachu?

Ještě v nás nebe se čarovně odráží,

obloha v běli své, červánky v nachu.

Hvězdy v nás padají s oblohy klenutí,

ráno v nás naprší paprsky v změti,

od tebe racek svou zamávne perutí,

z ňader mých píseň zas vysoko vzletí!