TALISMAN.

Jak šarkan se přivalil sveřepý Hun –

„Zde vztýčím si na věky královský trůn.“

Jak úzkostná kuřátka sbíhá se lid –

„Kam talisman zděděný na rychlo skrýt?“

I rozhodnou matičky, národa sloup:

„Buď ponořen v jezera tajemnou hloub!“

Hun vztýčil trůn, lid ohromil,

než jeho šíje nezlomil.

Ten potopený talisman

lék silný kouzlí do všech ran.

A denních smutků do šera

svit bílý metá z jezera.

A mísí v žaloby staletých muk

co den svůj čarovný slavičí zvuk.

A v zápasů dlouhých rachot a shon

zní denně jak svatý chrámový zvon.

Již tisíc let hromuje nezvaný host:

„Mít musím těch otroků zářivý skvost.“

Již tisíc let talisman ruší mu klid;

vše marno – z té hlubiny nelze ho vzít.

Ó písni v duši slovenského lidu,

ty talismane v dumném jezeře,

jak tisícletý slavík bez poklidu

boj světla vedeš proti příšeře;

zníš jako zázrak všemu světu

z úst dívek, junů, stařen, kmetů

a překonáváš zlost i lež,

až lidu volnost vypěješ!