Tam břehy snivé...

Tam břehy snivé do dálek se noří

a v lesích našich bolestně se stmívá,

paláce snů se v mlhách bílých boří,

v zahradách slunce teskně dohořívá,

ach, nežli v tiché údolí se vrátíš –

tak mnoho ztratíš!

Vidíš ta světla? Slyšíš vlny zpívat?

Pojď, budeme se spolu ještě dívat –

jak slunce žhavě líbá, všecko zlatí,

než za hory se ztratí.

Je snadno nemít, co se k srdci spíná,

a snadno cestu plnou růží zkrátit,

zříká se srdce, kdo ho zapomíná,

a nebe nepoznal, kdo nezná lásku splatit.

Proč váháš? Na co čekáš? Soumrak smutně padá.

Proč oči, oči, které nerozsvítíš,

z nichž slzy nevylíbáš, osud nezachytíš,

a ruce nezahřeješ, srdce neutišíš – –

a duši nepotěšíš – – slyšíš, slyšíš – –

proč nechceš ztratit...