Tam, kde město počíná

Se starých topolů tu prší srdce sivá

do řeky zkažené mdlou špínou předměstí,

v níž továrenský kal a barva nepravdivá

zpěv zkouší duhový o shnilé neřesti.

Tok teplých odvarů a splašek ustálených

lesklými žilami mdlá žíhá mastnota;

ryb těla stříbrná od břehů prchla zděných

plesnivým kamenem, v němž bahno klokotá.

Jak spustlý hřbitov tu i dno je zneuctěno,

kde mrtvá koťata se jistě válejí;

puch stoupá soumrakem a vše je zachmuřeno,

když tudy otroci jdou domů z galejí.

A umírání sil je tady teprv smutné,

tak jako renouveau je k pláči žalné tu;

jen zima přijde sem jak smilování nutné

a hanbu ukryje v svém bílém sametu

snad aspoň na dnů pár, ač neuvěříš ani,

že také tenhle kout se někdy rozjasní...

Oh, jak je krásné teď tam u nás umírání,

kde vrchy planoucí o zašlém létu sní

a všechen slunce jas, jejž dlouhým douškem pily,

teď v nach a ve zlato svých lesů vdechují, –

oh, jak je svěží teď a jasně rozpustilý

tam u nás řeky proud, s nímž vlny strhují

od rodných břehů vrb a olší listí sváté...

Zde je vše prokleto a zhanobeno však,

vzduch, půda, řeka, strom i dětí tělo zlaté

i oprýskaná zeď, jež ční jak ztvrdlý mrak.

A místo pryskyřic a lesů bílé páry

již z dlouhých komínů dým stoupá k blankytu:

před sluncem ukrývá své zmrzačené tvary

kout země zchátralé a zmírající tu.