Tam na té silnici bílé...

Tam na té silnici bílé,

uprostřed obzorů štěstí

usnuly touhy a cíle,

otázky, kam život vésti.

Všecka ta po práci mdloba

sladká i s návraty domů

kouzlem nás opředla oba

v aleji ovocných stromů.

Letěli kolem nás ptáci,

sehnutí lidé šli kolem,

hle, tak všem pokoj se vrací

odněkud lesem a polem,

před nimi v zlacených kráčí

šlepějích oči jim mhouře,

v řízách se bílých mlh stáčí,

v kadeřích modrého kouře.

Pokoj a mír! Světla planou,

věnčí svou kopuli jasnou,

za břehy obzorů kanou,

splývají s nocí – a hasnou.

Země jak vroucně by vzdychla,

přeletěl šum, a tam v smrčí

vykvetla píseň a stichla. – –

Klekání zní, a vše mlčí. –

Tam na té silnici bílé,

v tom srdcí všech sladkém zvuku,

– nepřítel kdyby šel kolem,

podala bych mu svou ruku.